Tacitus - Bezesná noc

Další bezesná noc. Ani se nedivím. Polštář zmuchlaný do klubíčka a hlava plná hrůz, které jsem dneska viděl. Mladý Malfoy je zasvěcený. S jakou lítostí to budu muset říct na schůzi Fénixova řádu.


Umím si představit, jak bude Harry reagovat.


Zelené oči zajiskří a řekne něco ve smyslu, že takovou hloupost od něj už dávno čekal. Co dodám já? Nic. Bude mít pravdu. Po schůzi si mě starostlivě vezme do svých pokojů na Grimmauldově náměstí a zeptá se, jestli jsem spal. Nechci mu lhát a tak se přiznám, že to bylo bídné.Obejme mě, pohladí a políbí. Všechna jeho starostlivost mi bude lézt krkem, ale stejně ji přijmu. Protože pak mě svlékne a uloží do své postele. Jako vždycky.


Pomalými doteky budu ukonejšený ke spánku, donucený myslet jenom na něj, ignorujíc iracionalitu jeho počínání.


I když se hned ráno probudím a budu se tvářit, že ten arogantní zmetek mě líbal a laskal proti mé vůli. Všechno se stane jakoby snem. Utajeným a přece krásným, až do další schůze Fénixova řádu.


Nyní ale vezmu svoji hůlku z nočního stolku a namířím ji na jedno z kulatých zrcadel v rohu místnosti. Neverbálně použiji kouzlo Sopio* a sleduji oranžovou záři cestující mezi nablýskanými plochami zrcadlové soustavy. Než paprsek doletí na místo určení - tedy ke mě - stačím si ještě jednou zmuchlat polštář.